Ano, Grand Prix de Monaco Historique existuje vlastně jen proto, že autoklu ACM chtěl svého času svému tehdejšímu knížeti Rainierovi dát hezký dáreček k narozeninám. Měla to být taková nevinná přehlídka průřezem všech závodních vozů, které zde kdy startovaly – v podobě historických závodů. „Historique“ se letos konala již po třinácté a na nevinně od doby svého debutu jednoznačně ztratila.
Dnes tu sice pořád ještě jezdí „historické vozy“, ovšem v de facto novém stavu – a s profesionály za volantem. Vyhrát v Monaku, „to je něco“ a tak se v osmi vypsaných třídách bojovalo skutčně na ostří nože, jak na trati, která nepromine ani nejmenší chybičku, dokumentovaly hromady „trosek v boxech“…
Série F pro vozy F1 z let 1977 až 1981 o Cenu Gillese Villneuvea
V kvalifikaci překvapil především Brit Max Smith-Hilliard, který postavil svůj Fittipaldi F5A na pole-position před favority jako Michaela Lyonse (Hesketh 308E, 1977, ex-Rupert Keegan), Davida Shawa (Williams FW06, 1978, Ex-Alan Jones) a Michaela Cantillona (Tyrrell 010, 1980).
Smithe-Hilliarda ale Štěstěna opustila již v nedělním zahřívacím kole, po kterém odstavil svůj „Copersucar“ s defektem v boxech. Takovou přílěžitost si několikanásobný vítěz tohoto podniku Michael Lyons nenechal ujít a s přehledem vyhrál. Stejně tak jasně si Cantillon dojel pro druhé místo. O to urputněji zápolili Philip Hall (Theodore TR1), Lee Mowle (Lotus 78) a Jamie Constable (Shadow DN8) o třetí pozici. Překvapivě rychlý Ralt-Theodore (Rosberg, Cheever a Daly se s touto ošklivkou roku 1978 lopotili většinou marně) se z této skupiny ovšem rozloučil v 11. kole poté, co si nalomil o svodidla v Nogues závěs. O 4 kola později stál s defektem i Jonesův bývalý Shadow…
Lyons vyhrál své jediné zlato víkendu s náskokem 4 sekund.
Výsledek Série E:
1. Michael Lyons, Hesketh 308E, 1977
2. Michael Cantillon, Tyrrell 010, 1980
3. Lee Mowle, Lotus 78, 1977
4. Frederic Lajoux, Arrows A1B, 1978
5. Steven Brooks, Lotus 81, 1980
6. Frits van Eerd, Fittipaldi F7, 1980
Série G pro vozy F1 z let 1981 až 1985 o Cenu Ayrtona Senny
V nově zavedené třídě G o Cenu Ayrtona Senny byl přihlášen jen jediný vůz z Brazilcovy doby v F1, Tyrrell 012 s rychlým specialistou Martinem Strettonem v kokpitu. Ani ten se ale na start nedostal: Po srážce s nepozorným Američanem Kenem Tyrrellem na Tyrrellu 011 (jaká to shoda jmen!) a následujícím letem do svodidel Rascasse, zbyla již po pátečním tréninku z vozu jednoho z favoritů jen hromádka šrotu.
Na špičce tedy mohly kralovat Lotusy. Marco Werdner postavil svůj Mk 87B na pole-position před Lyonsův Mk 92 a Padmoreho 88B. Všechny vozy byly připraveny německým specialistou Chromecars. Homogenitu vozů v lakování JPS narušoval jen oranžový Arrows Davida Shawa na 3. místě…
Werner věděl, že se vůči Lyonsovi musí prosadit perfektním startem – a podařilo se. Lyons s Padmorem na Němce brzy ztratili asi 2s a Marco, který zde v mladých časech jednou vyhrál GP Formule 3, si mohl u vyhlašování se slzami v očích vyzvednout cenu – figurku Senny. Závod narušila 5 kol před cílem vážná nehoda Shawa. Na rovince před Tabákovou zatáčkou se na jeho voze něco zlomilo a Brit vážně poničil svůj Arrows letem do svodidel. Výborný čtvrtý tak dojel bývalý jezdec GT-Masters a DTM, Frank Stippler na Alfě Romeo 182.
Výsledek Série G
1. Marco Werner, Lotus 87B, 1982
2. Michael Lyons, Lotus 92, 1983
3. Nick Padmore, Lotus 88B, 1981
4. Frank Stippler, Alfa Romeo 182, 1982
5. Katsu Kubota, Lotus 91, 1982
6. Ken Tyrrell, Tyrrell 011, 1982
Text a foto: Roman Klemm
