Do Indianapolisu jsem cestoval připraven – snad na všechno. Akreditace byla v pořádku, seznam možná přítomných osobností jsem měl po ruce, těšil jsem se na (pravděpodobně) senzační muzeum a na setkání s aktuálními jezdci, mezi nimiž jich několik blíže znám z evropských dorosteneckých sérií.
Jen na jedno jsem připraven nebyl: úplně jsem zapomněl na možnost, že by v USA měli podobně vzkvétající historickou scénu, jako ji máme například pro starší vozy F1 a F2 u nás v Evropě. Proto mne (velmi mile) překvapilo, když jsem po opuštění muzea na parkovišti za ním objevil objemné provizorní depo, jehož obsah onen již beztak velký počet senzačních monopostů, které jsem právě poprvé na vlastní oči viděl, ještě znásobil! A v těchhle autech se jejich majitelé právě „hrabali“, aby je připravili na (příliš krátkou) projížďku po oválu.
Pole přibližně 60 perfektně restaurovaných vozů pořadatel rozdělil do tří skupin podle epoch a nechal je v rámci zpestření programu velkých Indy500 denně na 2 x 15min za vodícím vozem na trať. A oněch pár kol po Brickyardu stálo majitelům těchto klenotů za to, aby se zde „slétli“ ze všech možných US-států – někteří proto najeli tisíce kilometrů.
Text a foto: Roman Klemm