V polovině 90. let platil obrýlený Kanaďan Paul Tracy za jednoho z největších talentů americké automobilové scény. V IndyCarech porážel mazáky jako Mansella, Fittipaldiho a Mearse a o jeho přestup do Formule 1 se dlouho zasazoval sám Bernie Ecclestone. Paul nakonec zůstal v Severní Americe a stal se tam jedním z nejúspěšnějších jezdců všech dob. 31 vítězství a titul mistra v roce 2003 hovoří za vše.
Závodní kokpit jsi vyměnil za mikrofon komentátora. Jak ti to jde?
Pro kanadskou televizi jsem začal komentovat již před pěti lety, letos jsem u NBC a moc mi to vyhovuje. Mohu se tak bez jakéhokoliv stresu setkat se starými kamarády a popovídat si s nimi o sportu, který mne pořád ještě fascinuje. Jsem pořád ještě mezi nimi, všechno je takhle ovšem mnohem jednodušší…
Už vůbec nezávodíš?
Jen výjimečně. Profesionálem jsem přestal být před šesti lety. Měl jsem problém s okem a nechal jsem ho operovat. Minulou dvanáctihodinovku v Bathurstu jsem si ale dal. A jako další nastoupím na Lamborghini GT v šestihodinovce ve Watkins Glenu. Rád bych jednoho dne jel i v Le Mans.
Nejsi trochu smutný, když vidíš kluky kroužit po Brickyardu?
Ne. Monoposty a ovály jsou pro mne uzavřená kapitola. Závodil jsem tady 25 let a to stačilo. Poznal jsem, že zde opravdu jde „o hubu“. Když jsi ještě mladý, tak si neděláš hlavu a jdeš do toho. Jenže já byl před osmi lety uprostřed hromadné havárie v Las Vegas, při které přišel o život Dan Wheldon. Tenkrát mi svitlo a řekl jsem si, že mám dost.
Co hodnotíš jako svůj nejlepší výsledek kariéry?
Vyhrál jsem hodně závodů a mistrovství – nechci žádné vyzvedávat.
A nejhorší zážitek?
Měl jsem jich několik – a vždycky v Portlandu. Tam se mi prostě nikdy nepodařilo vyhrát. Když jsem jasně vedl krátce před cílem, tak se něco rozbilo. Bylo to jako dostat pěstí do žaludku (a dává přitom tázajícímu pravačkou do břicha, pozn. red.). Ta dráha mě prostě neměla ráda – a i já ji nenávidím.
Jak vidíš situaci před letošními 500 mílemi v Indianapolisu?
Pagenaud je beze sporu favorit. Má všechny předpoklady uspět. Vepředu vidím i Dixona, protože má nejlepší auto, a pak Rossiho, protože je prostě rychlý.
Sleduješ dění ve Formuli 1?
F1 pořád miluji a přesně ji sleduji – i když je to tam jen o dvou týmech. To, co letos Ferrari vyvádí ohledně týmové režie a Leclerca, je smutné a směšné.
Jak vidíš Formuli 1 v porovnání s IndyCary?
F1 v tomto porovnání sportovně jasně prohraje! Tam můžou vyhrát jen dva až tři jezdci. Podívej se ale na výsledek kvalifikace tady: jde o tisíciny! Tak vyrovnané pole jako letos jsme tu snad ještě nikdy neměli. A dokonce Alonso musel domů – to je šílené!
Koho vidíš ve Formuli 1 jako hvězdy budoucnosti?
Moc se mi líbí, co předvádí Bottas – klobouk dolů. Velké věci dokáže samozřejmě i Leclerc.
Ty jsi byl také krátce před vstupem do Formule 1. Proč k tomu nakonec nedošlo?
V IndyCarech jsme měli výborné startovní pole, jezdil jsem například proti úřadujícímu mistru světa F1 Mansellovi a několikrát jsem ho porazil. Roku 1994 mne tehdější šéf Benettonu-F1 tedy pozval k testům. Konaly se v Estorilu od pondělí po velké ceně Portugalska. Jenže první den se tam jednalo jen o nějakých smlouvách. Flavio chtěl, abych u něj podepsal manažerskou smlouvu. Stálo v ní, že mu nadosmrti musím odevzdávat polovinu z toho, co vydělám – jenom o závodech v ní nebylo nic. V pondělí jsem si tedy vůbec nezajezdil. Byl jsem tehdy ještě mladej a hloupej – ještě, že tam se mnou byl táta.
Jak to?
Pochází z Irska a z dřívějška se znal s Ecclestonem. Zavolal mu tedy a on nějak zařídil, že jsem druhý a třetí den konečně mohl jet. Briatore pak sice ještě něco povídal o smlouvě na rok 1995, já ale ztratil zájem. Byl bych přinejlepším jasnou dvojkou vedle Schumachera. Vrátil jsem se tedy do Států, kde mi Carl Haas dal výbornou smlouvu a špičkové auto. Bylo to naprosto dobré rozhodnutí. Kontakt k jiným týmům Formule 1 jsem potom už neměl.
Text a foto: Roman Klemm